TRANSALPSKÁ CESTA 2011
červenec 2011 | 4.382 km | Grossglockner, Stelvio, Monte Carlo, Rue de Napoleon, Nürburgring,...
TRANSALPSKOEIFELSKÁ TOUR
Trvání: přesně týden (po 11.7.2011 5:00 - po 18.7.2011 5:00)
Hlavní body: Grossglockner Hochalpenstrasse, Stelvio Pass, Monaco, Rue de Napolenon, Chamonix-Mont Blanc, Nürburgring nordschleife
Vozidlo: Honda S2000
Kompletní rozpočet pro 2 lidi: 44.000,- Kč
DEN 1. Brno - Zeltweg - Bad Aussee - Loser - Hallstatt - Obersalzberg - Rossfeldringstrasse - Zell am See
Odjezd na dlouho připravovanou TransAlpskoEifelskou tour jsme stanovili na nekřesťanských 5:00 ráno, jednak abychom vše stihli, ale taky abychom
se připravili na další brzká vstávání do průsmyků. Problém však nastal hned ve Vídni, kde už brzy ráno byla velmi dlouhá kolona, kde jsme ztratili
přes hodinu čas, který bohužel následně večer chyběl.
První hlavní zastávka na trati byla na bývalém okruhu A1 Ring u rakouského Zeltwegu, kde se jezdily dlouho i závody formule 1, pár let však již nefungoval
a budovy byly zbourány, až nedávno jej však koupil známí limonádový magnát Dietrich Mateschitz (majitel Red Bullu, F1 stáje Red Bull a Torro Rosso,…)
a přestavěl jej na jak jinak než Red Bull Ring.
Další zastávkou bylo městečko Bad Aussee a hlavně nad ním první zatím spíše tak tréninková silnice na vrchol Loser zvaná Loser Panoramastrasse. Už tento
výjezd po kvalitní a krásné silničce dal ochutnat, co nás v dalších dnech může čekat a náležitě jsme si ho užili.
Hallstatt - návštěva solného dolu: i když hlavním cílem cesty byla cesta samotná a na jakékoliv pamětihodnosti apod. nebyl ani čas ani chuť, tak solný
důl jsem si nechtěl nechat ujít, a tak jsme vyjeli velmi prudkou "pozemní" lanovkou k vchodu do dolu, kde jsme dostali kopáčský mundůr, ujal se nás průvodce
Lukas a šlo se zafárat. :-D Dvě skluzavky, hodina a půl dole v dole a následná dlouhá projížďka vláčkem úzkým tunelem byla příjemným zpestřením hlavního tématu akce.
Následoval rychlý přesun do Německa do Berchtesgadenu a Obersalzbergu, kde jsme chtěli vyjet Postbusem (autem nelze) k Hitlerovu "Orlímu hnízdu" Kehlsteinhaus.
Bohužel díky ranní koloně ve Vídni jsme přijeli půl hodiny po odjezdu posledního Postbusu, takže jsme se na Orlí hnízdo mohli podívat jen zespodu. Přímo okolo
uprostřed bývalého Führerova území vede i nádherná okružní vyhlídková a druhá nejvýše položená silnice v Německu Rossfeld-ringstrasse (1551 m.n.m.).
Nádherná a prázdná silnice (nevede vlastně nikam) s krásným vrcholem, na které jsme potkali jediné auto - doprovodné vozidlo asi 8 cyklistům stáje Astana.
Odtud již rychlý přesun do Zell am See na ubytování s večerní projížďkou do sousedního Kaprunu. Nevím jak v zimě, ale v létě prakticky mrtvé území v slepém
údolí, a o depresivní atmosféře čišící přímo z místa velké tragédie, kdy v tunelu naprosto shořela známá pozemní lanovka, ani nemluvě. Každopádně stojí
ale za zastavení. ;-) Chtěli jsme se ještě večer projít po Zell am See, ovšem městečko jako takové nás dosti zklamalo a ani nebyla moc chuť. Určitou dávkou
tomu asi i přidalo, že ten den tam zrovna měli sraz snad všichni arabští obyvatelé rakouska a možná i okolních zemí, takže si tam člověk připadal čistě jako
v syrském Damašku než v alpském středisku. Ubytování jsme hledali bohužel až na místě, protože jeden předobjednaný pension reservaci prostě neudělal, a tak
jsme byli nuceni zaplatit poněkud vyšší částku 70€ za apartmán - zpětně bychom hledali v nějaké jiné vesnici určitě levnější.
VIDEO z Loser-panoramastraße (A)
VIDEO z Roßfeld-ringstraße - Obersalzberg (D)
DEN 2. Grossglockner hochalpenstrasse - Lago di Praies - Lago di Misurina - Cortina D´Ampezzo - P.a.Stelvio
Vstávání opět v 5 ráno, abychom na Grossglockner hochalpenstrasse vyjeli co nejdříve, dokud není provoz aut a cyklistů, ale také krásně ozářené
vrcholky vycházejícím sluncem stojí za to. A k tomu jsme měli ještě další nečekaný bonus. Hned v první části této cca. 50 km dlouhé světoznámé
silnice je výjezd na nejvýše položené místo na vyhlídce Edelweißspitze (jediná dvouapůltisícovka v Rakousku, která jde zdolat autem). Přímo na
vrcholu je malé parkoviště, na kterém jsme spatřili partičku v čele s Tomem Fordem (bývalý moderátor anglického Fifth Gearu) a jejich stroji
BMW 1M, Porsche GT3 RS a hlavně naprostým unikátem - Bugatti Veyron SuperSport. Těchto celokarbonových speciálů (již tak speciálního auta) o
výkonu 1200 koní a 1500 Nm bylo vyrobeno jen 30 kusů a jeho cena šplhá k závratným 50.000.000,- Kč a obecně jde o nejdražší sériově vyráběné
auto na světě. A MY HO VIDĚLI ŽIVĚ i v provozu!!! Neskutečné. :-D
Po dlouhém kochání se jsme vyrazili dál směrem k vyhlídce Franz Josephs Höhe nacházející se přímo pod samotnou nejvyšší horou rakouska - Grossglocknerem.
Vyjeli jsme až na střechu parkovacího domu, kde nám jedinou společnost dělali pěkně oprsklí svišti. Lázeňské veverky jsou nic oproti nim. :-D. Celkově byla
Grossglockner Hochalpenstrasse parádní silnice, kvalitní povrch, krásně široká, ideální i pro rychlou jízdu.
Přes Heiligenblut a Toblach (Dobbiaco) jsme zajeli k nádhernému jezeru Lago di Braies (Prägser Wildsee), kde však bohužel bylo extrémně národa asi z
celého okolí, a tak jsme pokračovali směrem do Cortiny D´Ampezzo přes Lago di Misurina a Passo Tre Croci.
Z Cortiny pak cesta pokračovala přes 7 průsmyků, z nichž nejkrásnější jednoznačně byly Passo Sella a Passo Pordoi, do městečka Canazei a dál do
Pratto allo Stelvio (Prad am Stilfserjoch) přímo pod Stelvio Passem, kde jsme měli již výborně zajištěné a perfektní ubytování v pensionu
Astoria - můžeme vřele doporučit. Autíčko zaparkované přímo pod balkonem v dobré společnosti.
VIDEO z Großglockner Hochalpenstraße - Zell am See-Lienz (A)
VIDEO z Passo Pordoi - Canazei (I)
DEN 3. Stelvio Pass - Zernez - Davos - St. Moritz - Lago di Como - Monza - San Remo
A do třetice vstávání v 5 ráno. A protože jsme spali prakticky na začátku silnice na Stelvio a očekávání byla veliká, šlo to i s úsměvem.
Navíc počasí vyšlo skvěle, bylo sice pod mrakem (což na Stelviu nevadí, není v soutěsce moc možností koukat na ozářené špičky hor vycházejícím
sluncem na rozdíl od Grossglockneru), ale krásných 18°. Už od začátku byla silnice úzká tak na jedno a půl auta a spíš než plynulé zatáčky je
poskládaná z jedné vracečky za druhou. Celkem na východní straně 48 serpentin na 28 km a 1870 m převýšení. Uprostřed výjezdu je pension, kde
jsme si dali kratičkou pauzičku na pokochání a prohlédnutí si famózní druhé části táhnoucí se jako špageta prakticky skálou. Že bude jízda zážitkem
jsme předpokládali, ale co nás bude čekat už ani náhodou…
V jedné vracečce najednou stojí skupinka lidí naznačující nám zpomalení. A protože jsme cestou potkali jen dvě auta, nehoda se nám nezdála. Jeden z
nich nás anglicky požádal o opatrnou pomalou jízdu, a už nám to začalo docházet. Projeli jsme točku a uviděli nejen Toma Forda a další, ale záď
Arielu Atom, Pagani Zondy F, před ní stojící už staré známé Bugatti Veyronu SuperSport a Porsche GT3 RS4.0 a Golf GTi. V rychlé konverzaci s Tomem
jsme byli seznámeni s tím, že ne dvě nová auta, ale rovnou pět nových aut mají. Ostatní totiž stáli dále po cestě za mírnou zatáčkou a ukázaly se
nám až při průjezdu kolem nich. Ford Mustang Boss 320, Ferrari FF, BMW 1 M, Jaguar XKR-S a McLaren MP4-12C… Nádech… Ještě jedno zalapání po dechu…
O pár zatáček dál další skupinka připravovala model vrtulníku s kamerou. Těsně pod vrcholem jsme zastavili na parkovišti a začali se kochat s pocitem,
jaký měli Jeremy, James a Richard, a čekali co předvedou krasavci stojící nějakých 10 zatáček a cca. 100 metrů pod námi. Jeden človíček ze štábu stál i u
nás nahoře a hlídal přijíždějící auta z vrcholu, a najednou se mu ve vysílačce ozvalo "Go cars go go go" a v tom zavanul poryv větru a helikoptéru s kamerou
poslal naprosto nemilosrdně na skálu, zakouřilo se a zbytek dokonala gravitace a tu výbavičku stáhla soutěskou dolů. Takže následný přesun aut byl spíše
poklidným, i tak ale některé auta vyslali do údolí signál, co se tu dnes vyskytuje. A jednoznačné vítězství v soutěži o nejlepší sound na Stelviu dnešní
den vyhrálo Pagani Zonda F.
Parafrází jedné reklamy vyjádřeno: Mac = 5 milionů, FF = 6,5 milionů., Zonda F = 12 milionů, Bug SS = 60 milionů. Taková sestava naživo a navíc na
Stelviu = k nezaplacení…
A dnes už víme, čeho jsme vlastně byli svědky: http://www.topgear.com/uk/car-news/stigs-supercar-showdown-video-2011-09-12
Po dvou fantastických hodinkách na Stelviu nás časový harmonogram nemilosrdně tlačil a tak jsme vyrazili dál směrem do Švýcarska, které začíná hned
těsně z druhé strany Stelvia průsmykem Umbrailpass v ještě užším ale krásně travnatém údolí. Ze Stelvia máte možnost buď jet na Bormio, nebo na vrcholu
právě uhnout směr Zernez a Davos. Tato cesta má však jednu zajímavost, o které jsme neměli ani ponětí. To si tak jedete po krásné klikaté asfaltové silnici
širší než Stelvio, a najedou jste na šotolině. Nevěřícně a s určitou dávkou nejistoty jsem koukal na navigaci, ta hlásila vše OK - jedem správně po hlavní
silnici. A po nějakém kilometru či dvou zas byl asfalt zpátky. Zajímavé. :-D
Původně jsem měl v plánu jet ze Zernezu rovnou do St. Moritze, ale po shlédnutí jistého pořadu jsem zařadil ještě krátkou zajížďku do Davosu. A cestou
tam nás čekal úplně jiný typ průsmyku - Ti co viděli hledání nejkrásnější silnice Top Gearem poznají, ale netuší, že jde o Flüelapass. Na průjezd mezi
dvěma jezírky, jejichž záběry z vrtulníku se mi v TG tak líbili, jsem se hodně těšil.
Z Davosu byl v plánu návrat na cestu směrem St. Moritz, ovšem sousedním průsmykem Albulapass. V jeden den 4 průsmyky (nepopisoval jsem Ofenpass, který
byl asi nejméně zajímavý), všechny kousek u sebe, a přitom každý naprosto odlišný. Albulapass měl však jednoznačně nejhorší silnici a zvláště překvapivé
to bylo že jde o Švýcarsko. Jako milovníka vláčků od malička se mi vždy líbily obrázky švýcarských tratí a pohledy na průsmyky, kde se v několika
úrovních a výškách proplétají kamenné mosty železnice. A tady jsem to konečně viděl naživo. Vůbec netuším, jestli se jednalo o jedinou trať různě
mosty a tunely stoupající vzhůru, nebo více tratí, ale pohled opět krásný a zase zcela odlišný od všech průsmyků a cest doposud.
Přes St. Moritz jsme poté už zamířili na jih okolo Lago di Como, Monzy směrem k moři do Sanrema.
Dvě doporučení na závěr tohoto dne: průjezd okolo Lago di Como je prakticky jeden dlouhý tunel, takže výhledu si člověk moc neužije, ale narazit tam na
benzinku, natož otevřenou, byl oříšek. A aby měla 98 oktanový benzín, to už byl pomalu nadlidský výkon. Mimochodem jsem trošku nepochopil, jak národ který
nám dal auta typu Ferrari, Lamborgini, Pagani apod. má na pramálokteré pumpě 98+ benzín. A druhým doporučením je krásné přímořské městečko Sanremo a ubytování
v něm. Přes booking.com jsem našel hotýlek Corso. Krásný malý hotýlek na hlavní cestě 2 minuty od moře a 10 minut od centra, majitel velmi příjemný a několika
jazyky mluvící postarší pán, parkování mělo být někde na veřejném parkovišti asi 300m vzdáleném za 5€, ale bylo nám nabídnuto za 10€ parkování přímo na
dvorku (pro 2 auta), pod okny a za bránou, a nebylo co řešit. Krásná bohatá chutná snídaně sedla taky, takže naprostá spokojenost.
VIDEO z Passo dello Stelvio (I)
VIDEO z Umbrailpass - Stelvio-Zernez (CH)
VIDEO z Fluelapass - Zernez-Davos (CH)
VIDEO z Albulapass - Davos-St.Moritz (CH)
DEN 4. San Remo - Col de Turini (rallye Monte Carlo) - Monte Carlo (Monaco) - Nice - Cannes
Konečně dostatek spánku, ranní vykoupání v moři, skvělá snídaně a mohlo se vyrazit směr Francie na Col de Turini. Pro ty, kdo netuší o co jde:
nejslavnější část Rallye Monte Carlo vedoucí přes Sospel a La Bolléne. Společně se Stelvio passem nejužší silnice, tady však navíc mnohem méně
přehledná díky jedné zatáčce za druhou schovanou za skalním masivem, naprosto minimální velmi nízké kamenné ale často jen dřevěné bariéry, takže
neustálá nutnost soustředění a předvídání. Prostě paráda. ;-) Sebastien Loeb, Peter Solberg, nebo třeba Martin Prokop mají jednu výhodu - jistotu
že nepotkají auto v protisměru, ale tu rychlost jakou to tady projíždí asi nepochopím a po osobním projetí je obdivuju ještě víc.
Na řadě bylo si jet odpočinout od neustálého řízení do Monte Carla. Tak dlouho jsme hledali nějakou ceduli označující vjezd do Monaca, až jsme
se najednou objevili přímo před Casinem. Dali si dva okruhy Grand Prix formule 1, za naprosto pohodovou cenu zaparkovali do garáží a šli korzovat.
Co říct k Monte Carlu? Myslím že nic, jeho mýtus je naprosto založen na realitě, protože jen pohled na přístav je pro normálního smrtelníka zážitkem
až nepochopitelným. Jo a že pozdravuju majitele dvou aut zaparkovaných přímo u jachet řekněme na Monaco vyšší střední třídy, jejichž RZ obsahovala
CZ a začínala 1S a 2A (pan Topolánek má 4B jen pro upřesnění, takže ten to nebyl). :-D
O sestavě vozového parku se ani nemá smysl rozepisovat, zaujal nás například Nissan GT-R s Dubajskou značkou, ale i krásná bílá Integra Type-R, která
se mezi těmi Rolls-Royce, Ferrari či Bentley opravdu vyjímala. Velkým a velmi příjemným překvapením byly ceny občerstvení přímo v přístavu na promenádě,
kde při Grand Prix jsou postavené boxy. Posedět, dát si jídlo a kávičku přímo na startovní čáře za naprosto normální peníze jako kdekoliv jinde v Evropě,
to jsme opravdu nečekali. A potkat se tam s Mikou Hakkinenem byla další třešnička stejně jako krasavci na Grossglockneru či Stelviu.
Ubytování jsme měli v hotelu Promotel ve vesničce Carros, asi 7 km od Nice, který má nonstop recepci, a tak jsme mohli v Monacu zažít i noční atmosféru s
ještě jednou projížďkou okruhem.
Ubytování v Promotelu bylo jednoznačně nejlepší za celou cestu, i když pravda nejdražší, ale podařilo se zachytit slevu na booking.com ze 115€ na 75€.
Velké parkoviště, prostorný pokoj, velmi sympatická recepční, prostě pohodové zakončení dalšího luxusního dne.
VIDEO z Col de Turini - Sospel-La Bolléne (FR)
VIDEO z Monte Carlo - Monaco (MC)
DEN 5. Cannes - Castellane - Grenoble - Albertville
Původně jsme měli v plánu jet na dopoledne mrknout do Cannes, ale bazén v hotelu byl tak lákavý, že letmou návštěvu v Cannes jsme vyměnili za
relaxaci před cca. 350 km dlouhou RN85 Rue de Napoleon vedoucí z Cannes (přesněji až z Grasse) přes Castellane až do Grenoble. Napoleonova cesta
byla svým charakterem krásná středomořská silnice, žádný hardcore typu Stelvio, městečko Castellane evidentně známé hlavně svou řekou a raftařinou,
v druhé polovině směrem na Grenoble jsme byli pouze pár dní před Tour de France a např. městečko Gap již plně žilo tímto cyklistickým vrcholovým závodem.
V Grenoblu jsme se zastavili jen na otočku nakoupit nějaké bagetky a sýry k večeři, a naštěstí i francouzské vínko (byť nejlevnější co jsme našli), a hned
jsme pádili dál už po dálnici do dalšího přenocování v Albertville. Celkem obyčejnou jízdu nám zpestřil náhlý pohled na krále evropských hor a hlavní bod
následujícího dne - Mont Blanc. Ovšem jak z nenadání se fantastický byť vzdálený vrcholek vynořil, tak rychle během pár vteřin se zase schoval (že ani
vyfotit jsme to nestihli) a už se vůbec neukázal dalších zbývajících 60 km (a vlastně ani ještě dlouho ne druhý den).
Při výběru nocování se mi Albertville zamlouvalo hlavně díky své Olympijské historii a pravda i cenou ubytování ve Fasthotelu - 37€. A jaká byla realita
po předchozím večeru v Monacu a noci v parádním hotelu v Carros? Ubytování ve Fasthotelu tak tak odpovídalo ceně. Nezažil jsem ubytování ve francouzském
F1, ale podle popisu bylo tohle horší. :-D No prostě místnost, kterou prakticky celou vyplnili dvě věci - postel a jakási plastová rohová ToiToika, která
však tvořila celou koupelnu, tedy sprchu, umyvadlo a WC. Okno jediné vedlo na pavlač, takže spát u otevřeného okna taky žádná hitparáda bezpečnostní, no a
wifina sice byla, a dokonce v ceně, ale když už se podařilo na ni připojit, tak hned zase spadla. Tak jsme raději hned vyrazili prozkoumat Albertville samotné.
Do centra to bylo nějaké 2 km, takže za pomoci našich 240 koníků. Naštěstí. Páteční večer, cca. 21 hodin, tedy zábavní společenská spička. Ne však v
Albertville. Projeli jsme kompletně celé městečko, a jestli jsme našli 3-4 otevřené bary či podniky, tak moc. A živost v nich? Jedním slovem - mrtvost.
Ještě pro jistotu jednou projet - stejný výsledek… Tak nezbylo než se začít bavit sami, čímž jsme začali na křižovatce se STOPkou, do které stačilo jen
přibrzdit, ovšem po důrazném úsměvném upozornění spolucestujícího na tuto značku jsem tedy opravdu zastavil, pravda až uprostřed křižovatky. Stále nebylo
komu dát přednost i přes minutové čekání. :-D No ještě že nás osvítilo už v Grenoblu, tak jsme nakoupený sýr a víno za 3,20€ vzali a šli na kruháč přímo u
hotelu a zároveň přímo u hlavního olympijského stadionu, sedli jsme si přímo pod pochodeň a začali se kochat městem po morové ráně a s pomocí Cote du Rhone
Village si z toho začali dělat legraci a bavit se natáčením na kameru. Tento čtvrthodinový záznam však není veřejně prezentovatelný. :-D Celkem by nás i
zajímal obsah útrob velké kovové olympijské pochodně, protože se vsadím, že naše zátka od vína zcela jistě nebyla první věcí do ní vhozenou.
DEN 6. Albertville - Chamonix - Montreux - Mullhouse
Z Alertville a Fasthotelu jsme vystřelili jak rychle to šlo směr Chamonix - Mont Blanc. Zvažovali jsme i delší cestu přes horské silnice
(alespoň dle profilu mapy) a průjezd legendárním tunelem přímo pod Mont Blancem, ale protože jsme za celý týden byli už serpentin dostatečně
oblaženi, a místo utracení peněz za tunel jsme si raději chtěli něco koupit na Nürburgringu, tak jsme jeli možná obyčejnější a rychlejší cestou.
Čím víc jsme se Mont Blancu blížili, tím víc jsme z něj byli unešení a zírali na ten nádherný kolos. A že jsme nejeli přes tunel vůbec nevadilo,
protože ze strany od Chamonix do Itálie stále kolona s čekačkou hodinu a půl, tak těžko říct jak to bylo v opačném směru.
Chamonix po včerejším propadáku s Albertville bylo jako balzám, nádherné horské městečko plné života, kaváren, obchůdků, pekáren,… Bohužel nebylo
dost času ani peněz na výlet nahoru na Mont Blanc (aspoň důvod vrátit se), tak jsme se aspoň chvíli relaxovali v Chamonix, kde bych dokázal strávit
klidně celý týden, a postupně se začali loučit s alpami v jakékoliv formě v našem putování, protože další cesty nás zavedly do Švýcarska k Ženevskému
jezeru a pak už přímo nejkratší cestou k poslednímu avšak vzdálenému bodu cesty - Nürburgringu a jeho Nordschleife.
Celé Švýcarsko jsme až na výjimky (jako např. zastavení v Montreux u sochy Freddieho Mercuryho) projeli po dálnicích a navečer dojeli do francouzského
Mullhouse, kde jsme trošku s obavami z předchozího nocování čekali, co nás za 42€ (tedy jen o 5€ více než v tragickém Albertville) očekává v hotelu
Squash 3000. Obavy však byly naprosto zbytečné a bydleníčko bylo naprosto parádní. A příjemným bonusem bylo sledování ve Francii stále pokračujícího
skvělé (bohužel u nás už dlouho nevysílané) soutěže Pevnost Boyard.
DEN 7. Mullhouse - Nürburgring - Brno
Poslední vrchol naší PanEvropskoEifelské tour, slavná fantastická severní smyčka Nordschleife okruhu Nürburgring. Tuto neděli otevřená 8-19 hodin,
vzdálená cca. 4 hodiny cesty, takže s dostatkem času na vše. Bohužel ne pokud strávíte 3 hodiny v koloně na německé dálnici. Chtěli jsme se ještě podívat
do zábavního centra Ring°werk, který zavírá v 18 hodin, a do poslední chvíle jsme netušili, jestli jej vůbec stihneme a kolik kol zvládneme ujet. Ještě že
německé dálnice nemají rychlostní omezení, jen díky tomu jsme na toto posvátné místo dorazili před 17 hodinou a v rychlosti během hodinky prolítli
ring°werk, kde je dost zajímavých věcí tak na 3 hodinky. Bohužel horská dráha sice jezdila, ale ne s lidmi. Místní zaměstnanec na dotaz ohledně otevřenosti
(uváděný termín zpřístupnění byl již před měsícem) odpověděl jen tak, že nemůže nic říct. Mohl by, ale vedení řeklo že nesmí.
No a teď to hlavní a nejpodstatnější, vzhůru na dráhu. Máme koupená 4 kola, odhadovaný čas na kolo 12 minut (dostat se na 10 minut při prvním setkání
by byla paráda), takže stíháme. To jsme si mysleli až do chvíle, kdy jsme dorazili k vjezdu na trať, kde byl zákaz vjezdu a plné parkoviště. Dozvěděli
jsme se, že dráha je momentálně zavřená kvůli nějaké nehodě a nikdo neví, kdy se otevře. Super… Parkoviště dle očekávání plné různých Porsche GT3 RS,
Nissanů GT-R, skupinky Jaguárů XKR, BMW M3 a M5, prostě starších i novějších více či méně drahých, ale vždy dost rychlých vozů. Naštěstí po 15 minutách
se ozvala pozitivní zpráva z místního rozhlasu, že dráha je opět otevřena a všichni začali projíždět bránami na trať.
No a co samotná severní smyčka? Vím o ní léta spoustu věcí, závodů na ní pořadů viděl dost, youtube taky ukázal všechno možné, a na playstationu samozřejmě
nejčastější výběr padá právě na ni také, takže znalost tratě a příprava takřka maximální nám dávala důvod si myslet, že tak nějak asi zhruba víme, co nás čeká.
OMYL. Realita byla ještě mnohem a mnohem působivější, povrch nevyzpytatelnější, a výškový profil nepopsatelný - prudká stoupání i klesání v některých místech
doslova nadnáší nebo naopak extrémně tlačí dolů. Upřímně musím přiznat, že jsem toho měl v prvním i druhém kole plné oči, ruce, nohy i pozadí. Navíc samozřejmá
vědomost nováčka na trati velela neustále sledovat zpětné zrcátko a inteligentně pouštět rychlejší a zkušenější jezdce a přitom sám co nejméně sebe omezit a užít
si tratě co nejvíc. Třetí kolo už jsem se malinko začal otrkávat a vše si zkoušet víc a víc dávat, ale všichni, co zde častěji jezdí, moc dobře ví, proč tvrdí,
že se člověk tuto trať naučí nejdřív tak za 50 okruhů. Jedna zatáčka mi velmi zřejmě dala najevo, že zdaleka nemám ani tušení teprve ve třetím kole, co a jak.
Od rány bylo stále hodně daleko, ale upozornění to bylo dosti důrazné. ;-) Čas však již další kolo nedovolil, což bylo i štěstí vůči ohledům na spojku, která
začala protestovat, byť byla před cestou kompletně vyměněna a to originálními díly, bohužel sériovými a na Nordschleife nedostatečnými. To však byl jediný
technický problém, brzdy na autě byly nadstandardní EBC kotouče i s deskami EBC Yellowstuff, a ty alespoň naši jízdu zvládaly naprosto s přehledem.
Jednoznačně se dá říct, že kdo nezažil na vlastní kůži jízdu, nemá naprosto představu, co tahle trať obnáší a proč je všeobecně brána jako za nejtěžší a
nejextrémnější okruh na světě. Délka 20,8 km, 174 zatáček, až 16% sklon trati, minimální únikové zóny, svodidla po většinu délky tratě přímo u cesty, proměnlivé
počasí - to vše znamená Zelené peklo, jak jej kdysi nazval trojnásobný šampion F1 Sir Jackie Stewart. A ještě jedna věc nás překvapila - že podél celé trati
na divácky dostupných místech nebyla o ně nouze ani takto těsně před zavřením dráhy v neděli večer.
Po tomto fantastickém zážitku jsme na blízké benzince doplnili projeté palivo a nezbylo nám nic jiného, než udělat to, na co jsme celý týden nechtěli ani
pomyslet - zadat v navigaci položku "domů". Výsledek byl stejně krutý jako krok samotný - 870 km, 7:56 minut, čas příjezdu 4:00 ráno. I s pár tankovacími a
odpočinkovými zastávkami včetně první policejní kontroly v průběhu celé tour na parkovišti v Německu jsme domů dorazili přesně po týdnu. Přesně na hodinu
jsme v 5 ráno vyráželi a přesně v 5 ráno po týdnu přijeli. Unavení, ale s naprosto nezapomenutelnými zážitky, za které ty vynaložené peníze bez zaváhání stály.
Závěrem pár údajů:
Honda S2000 - atmosférických 1998 cm3, 177 kW (240 k), 208 Nm
Celkem: 4.382 km, 471,17 litrů min. Natural 98 za 762€.
Pokud bylo možno, tak vždy značkové stanice (Shell, Agip, OMV, BP…)
Rakousko - cena přibližně stejná jako v ČR, v alpách překvapivě o něco levnější, Natural 98 (označován Super plus, Super 98 či BP Ultimate Super) celkem bez
problémů. Stanice značky BP výrazně levnější, bez jediného problému.
Itálie - dražší (někdy i výrazně), a kupodivu hlavně u moře (alespoň okolí Sanrema) velký problém najít Natural 98 (značen většinou Plus 98)
Francie - Natural 98 prakticky všude a levnější, celkem výrazně.
Německo - Natural 98 také bez problémů k dostání, cenově přibližně jako v ČR, přímo u Nürburgringu překvapivě za velmi rozumnou cenu (Shell jeden
sjezd před Ringem 1,77€ a benzinka přímo u ringu 1,60€)
Spotřeba průměrná:
Celková: 10,752 l/100 km
Nejnižší: 9,3 l/100 km (dálniční přesuny povolenou 110-130 km/h)
Alpské průsmyky: 11,3 l/100 km
Nürburgring: 17,7 l/100 km
Velmi příjemné překvapení. ;-)
